Josef Duchan


Profil

Obrazy Josefa Duchana nám dávají nahlédnout do jeho koncepce jednoty vizuálního světa, kterou můžeme sledovat od jeho radikální fragmentace na nejdrobnější elementy až k jejich začlenění do superkomplexního celku. Jde o svého druhu modelaci obrazu fraktální geometrií.  Její elementy mají bohatě členěnou barevnost a formální strukturu ale pod záplavou detailu můžeme cítit i globálnější, osvobozující velkou formu. Máme pocit, jako bychom formálně strukturovaný celek světa mohli nahlédnout jak v detailu, tak v jeho vyčerpávající plnosti. Autor si je vědom, že nemusí vyprávět obvyklé story vidění světa, protože zástupná role abstraktních forem dovoluje osvobodit se od emocionální a epické zátěže. Přestože neustupuje a trvá na svém přístupu, zachovávají si jeho obrazy jedinečnost a mají na české výtvarné scéně své nezastupitelné postavení.

doc. PhDr. Jana Ševčíková, Akademie výtvarných umění Praha

Práce na papíře Josefa Duchana, které poprvé představujeme v rozsáhlejším výběru a jako samostatnou, markantní vrstvu jeho technicky i technologicky do široka rozkročené tvorby, jsou výmluvným příkladem dvojdomosti autorova uměleckého naturelu. Na jedné straně se do nich propisuje důkladná průprava ze studií u Vladimíra Kokolii i jeho rozsáhlá restaurátorská praxe a z druhé strany se v nich fixují unikající vjemy a reakce vnímající bytosti na okolní svět. Vjemy a reakce, které přes všechnu zručnost nelze udržet pod kontrolou. Jako by Josef Duchan byl technicky školeným médiem, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa, který atakuje všechny smysly dnešního člověka vzájemně se rušícími vzruchy a podrážděními.

Série dvanácti velkých kreseb, které pod názvem Totemy vystavuje autor poprvé, představuje specifickou přechodovou fázi. Původně textové taháky pro restaurátorské zkoušky se staly výchozím materiálem pro kresebné zásahy a barevné strukturování plochy. Celkovým vyzněním jsou stále ještě velmi blízko obrazům Josefa Duchana, které tvořily základ jeho posledních výstav, ale v detailech se rozpojuje matrice a kresebný zásah. Slova i po scelení kresbou a barvou paradoxně získávají autonomii a akt kreslení, který je jakoby výplní mezi nimi, mluví sám o sobě. Právě v těchto velkých plochách se uvolňuje energie, kterou Josef Duchan zužitkovává v přímém přenosu, ve velkém množství menších kreseb z posledních let. A částečně v některých kresbách čistě textových.

Autor tedy opouští záchytnou síť, která v podobě geometrického rozvrhu plochy držela po několik let pohromadě celek, a poddává se aktu kreslení jako částečně řízené a částečně afektivní činnosti. Vychází vstříc použité technice a podkladovému materiálu, ale zároveň je popírá. Horror vacui jako emblém Duchanova díla tak na sebe již nebere podobu sítě vyplňované do posledního místa dalšími a dalšími detaily, ale má povahu (jakkoli dlouhého) okamžiku, v němž na ploše vyvstává seismografická mapa zachycených a vzájemně se až k nerozlišitelnosti prolínajících vjemů, anebo optická senzace pomalu schnoucích vrstev.

Tvorba Josefa Duchana vzniká mimo proudy současného umění a jenom těžko k ní hledáme paralely u klasiků starší generace. Není ani pro, ani proti. Nemá směr určovaný vědomím dějin (umění), ale ani ho nepopírá. Jako senzitivní subjekt umělec reaguje v nekonečné smyčce zpětné vazby na základní výzvy tvůrčího procesu. Všechno vnímá. Nic nevysvětluje. Kreslí.

Marek Pokorný, květen 2018

Josef Duchan