Josef Duchan


Profil

Obrazy Josefa Duchana nám dávají nahlédnout do jeho koncepce jednoty vizuálního světa, kterou můžeme sledovat od jeho radikální fragmentace na nejdrobnější elementy až k jejich začlenění do superkomplexního celku. Jde o svého druhu modelaci obrazu fraktální geometrií.  Její elementy mají bohatě členěnou barevnost a formální strukturu ale pod záplavou detailu můžeme cítit i globálnější, osvobozující velkou formu. Máme pocit, jako bychom formálně strukturovaný celek světa mohli nahlédnout jak v detailu, tak v jeho vyčerpávající plnosti. Autor si je vědom, že nemusí vyprávět obvyklé story vidění světa, protože zástupná role abstraktních forem dovoluje osvobodit se od emocionální a epické zátěže. Přestože neustupuje a trvá na svém přístupu, zachovávají si jeho obrazy jedinečnost a mají na české výtvarné scéně své nezastupitelné postavení.

doc. PhDr. Jana Ševčíková, Akademie výtvarných umění Praha


Práce na papíře Josefa Duchana, které poprvé představujeme v rozsáhlejším výběru a jako samostatnou, markantní vrstvu jeho technicky i technologicky do široka rozkročené tvorby, jsou výmluvným příkladem dvojdomosti autorova uměleckého naturelu. Na jedné straně se do nich propisuje důkladná průprava ze studií u Vladimíra Kokolii i jeho rozsáhlá restaurátorská praxe a z druhé strany se v nich fixují unikající vjemy a reakce vnímající bytosti na okolní svět. Vjemy a reakce, které přes všechnu zručnost nelze udržet pod kontrolou. Jako by Josef Duchan byl technicky školeným médiem, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa, který atakuje všechny smysly dnešního člověka vzájemně se rušícími vzruchy a podrážděními.

Série dvanácti velkých kreseb, které pod názvem Totemy vystavuje autor poprvé, představuje specifickou přechodovou fázi. Původně textové taháky pro restaurátorské zkoušky se staly výchozím materiálem pro kresebné zásahy a barevné strukturování plochy. Celkovým vyzněním jsou stále ještě velmi blízko obrazům Josefa Duchana, které tvořily základ jeho posledních výstav, ale v detailech se rozpojuje matrice a kresebný zásah. Slova i po scelení kresbou a barvou paradoxně získávají autonomii a akt kreslení, který je jakoby výplní mezi nimi, mluví sám o sobě. Právě v těchto velkých plochách se uvolňuje energie, kterou Josef Duchan zužitkovává v přímém přenosu, ve velkém množství menších kreseb z posledních let. A částečně v některých kresbách čistě textových.

Autor tedy opouští záchytnou síť, která v podobě geometrického rozvrhu plochy držela po několik let pohromadě celek, a poddává se aktu kreslení jako částečně řízené a částečně afektivní činnosti. Vychází vstříc použité technice a podkladovému materiálu, ale zároveň je popírá. Horror vacui jako emblém Duchanova díla tak na sebe již nebere podobu sítě vyplňované do posledního místa dalšími a dalšími detaily, ale má povahu (jakkoli dlouhého) okamžiku, v němž na ploše vyvstává seismografická mapa zachycených a vzájemně se až k nerozlišitelnosti prolínajících vjemů, anebo optická senzace pomalu schnoucích vrstev.

Tvorba Josefa Duchana vzniká mimo proudy současného umění a jenom těžko k ní hledáme paralely u klasiků starší generace. Není ani pro, ani proti. Nemá směr určovaný vědomím dějin (umění), ale ani ho nepopírá. Jako senzitivní subjekt umělec reaguje v nekonečné smyčce zpětné vazby na základní výzvy tvůrčího procesu. Všechno vnímá. Nic nevysvětluje. Kreslí.

Marek Pokorný, květen 2018

Soustředění na velkolepý plán

K výstavě Josefa Duchana Intuice

Výhodou tvorby Josefa Duchana je její neuchopitelnost, nezařaditelnost. Vzpírá se srovnání, rychlému soudu a vybízí proto k hlubšímu vhledu. Potřebuje čas, potřebuje pozorování, potřebuje vlastně veškerou divákovu pozornost. Komu se tohle dnes podaří?

Pojmenovali jsme výstavu slovem intuice, které by zdánlivě mohlo napovídat, že autor tvoří v jakési neznámé dohodě se svým podvědomím. To by však bylo zavádějící. Intuice podle slovníku znamená náhlé poznání nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním, ale bezdůvodnou jistotou. Můžeme však prohlásit, že Duchanovo rozhodnutí provázené pocitem jasnosti má své důvody. Teoretik Marek Pokorný se o autorovi vyjádřil jako o „technicky školeném médiu, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa“.

Josef Duchan evidentně takovým médiem je. Jeho hlava je zásobníkem do nekonečna se rozbíhajících struktur, které někdy ukázněně zaznamenává, hledá a čte v nich důležité vzkazy, nebo je naopak nechává volně tryskat. Z abstraktních nevědomých kreseb přechází do konkrétních zobrazení, jindy zase naopak.

Mluvíme sice o obrazech, ale základním médiem je pro autora stále kresba: obsesivní dráha mnoha linek a bodů nakonec vytváří hustou barevnou strukturu. V minulosti v Duchanových malbách vytvářela symetrické či jinak bohulibé vzory, jako by jedinou malbou přibližoval vzorek složité organické sítě pod mikroskopem. Často do abstrakce vkládal realistické detaily, aby se oko pozorovatele nepropadlo do hlubin. V současné době se nechává unášet souhrou hlava-ruce-srdce a spíše v gestických stopách putuje barvami nad podkladem. Přičemž podkladem se stávají různé materiály, jen ne malířské plátno, které je svazující svou estetičností. Josef Duchan maluje na rozřezané billboardy, nebo své linie vyřezává do pevné desky, která brání jednoduchému gestu. Pomalejší tempo stejně jako vybrané materiály a technika mají umělce držet trochu pod kontrolou. Umělec tak nastavuje limity své vlastní intuici, přidává si zátěž, aby „neuletěl“ k manýristickému ornamentu.

Postupně se v jeho tvorbě, která je mimořádně rozprostraněná (jen samotných maloformátových kreseb vzniká během týdne několik desítek, autor kreslí třeba i potmě v kině), pozvolna projevuje stále důraznější koncentrace na velkolepý plán. Plán, jehož nikdy nebude v umění dosaženo, ke kterému se ale jen někteří někdy dokáží přiblížit.

Už na začátku 20. století Walter Benjamin předpovídal, že lidstvo se připravuje na to přežít svou kulturu a že jeden kus dědictví lidstva za druhým odkládáme za minimální hodnotu do zastavárny, abychom získali malou minci „aktuálního“. Po sto letech je potřeba konstatovat, že jsme se zařídili jinak a že některá malá úsilí o velkolepé plány se nevytratila a že se projevují v práci dalších a dalších generacích umělců, k nimž patří také Josef Duchan.

Lenka Lindaurová

Josef Duchan