Profil autora

Neviditelná nutnost

Josef Duchan / Pentiment

Obsesivní kresby oběma rukama prezentované na výstavě Pentiment vznikly jako záznam koncertů Smetanovy hudební Litomyšle v roce 2022. Umělec, Josef Duchan, bytostný kreslíř a člověk s posláním je netvořil na zakázku: kresba obouruč a permanentně patří k jeho osobnostnímu vybavení. Kreslí pořád a za všech okolností (za chůze, v dopravním prostředku, v kině) a nikdo netuší, jestli vůbec v noci spí.

V případě jeho koncertních kreseb známe čas a konkrétní hudební dílo, ale jejich kontext pro někoho nemusí být důležitý. Kresba jako intuitivní, intenzivní, subjektivní, psychologická, vědomá či podvědomá, barevná i černobílá, razantní a křehká vyjadřuje jen jiným způsobem emoční přesahy, kterým se vzpírají běžná slova. Proč lidé pláčou před obrazy a při hudbě?[1] Každý pozorovatel a posluchač ale prožívá jiné emoce. To způsobuje, že kvůli historickému vývoji citového vnímání někteří umělci upadají v zapomnění, s odstupem času jsou však znovu objevováni a naopak.

Kresebným labyrintům Josefa Duchana může propadnout i divák neznalý jejich spojení s hudbou. Pro Litomyšl a její historickou sounáležitost s odkazem Bedřicha Smetany je umělcova přítomnost a autenticita vzniku kreseb neviditelnou nutností. Nevíme, jak a kdy se autor rozhoduje vést kresbu, jak vznikají vrstvy překrývající ty původní. Zatímco hudební tóny se vrství, další a další nové nechávají zapomenout na předchozí (ale byly pečlivě zaznamenány a jsou tak opakovaně k dispozici), kresby se zahušťují, proplétají a některé mizí ze světa. Jejich tajemství, nedeklarovaná trvanlivost a nekonečná pulzace přinášejí neopakovatelný zážitek, pro který nelitujeme, co vidět nelze.[2]

Lenka Lindaurová

---

[1] James Elkins, Proč lidé pláčou před obrazy, Academia, 2007

[2] Pentimenti, (pl.), sing. pentimento (it. pentimento – změna úmyslu, lat. paenitére – litovat) ve výtvarném umění znamená změnu záměru umělce během práce na obraze. Původní kresba nebo malba je překryta dalšími vrstvami malby stejného stáří. U přemalby se nejedná o retušování, ale obvykle drobnou změnu kompozice nebo posun původní představy během tvůrčího procesu. Pentimenti mohou zůstat částečně viditelné, často je však odhalí pouze moderní metody jako rentgenová analýza nebo zobrazení v infračerveném spektru. Je tak možné dobře identifikovat některé běžně používané pigmenty jako olověná běloba (rentgenové záření) nebo uhel (infračervené záření). Někdy je možno zviditelněním nejstarší vrstvy přesněji určit stáří obrazu, odhalit mladší restaurátorské zásahy nebo stanovit, že se jedná o kopii původního díla. (Wikipedie)

Josef Duchan: Prostor v rovině (25. 5 –29.6.2021)

Vybrat reprezentativní ukázku z díla tak mnohočetného, jako je Duchanovo, pro galerii tak prostorově limitovanou, jako je Havelka, představuje velké dobrodružství a výzvu, která pro kurátora zároveň znamená velkou zodpovědnost: jeho výběr vždy zůstane jen subjektivní a tím pádem nutně zkreslující interpretací. Výstava Prostor v rovině zahrnuje především autorovy práce z posledních let, měsíců či dní, a proto považujeme za důležité nastínit jejich širší souvislosti.
Pro Josefa Duchana (1970) je tvorba tak základní životní potřebou, jako dýchání nebo pohyb. Jeho zjitřená vnímavost je motorem, který ho sytí i vysává zároveň. Jako extrémně savá houba absorbuje vše, co se děje kolem něj i v něm samém. Vnímá i sebenepatrnější detaily a zcela nenápadné změny, vnímá i to, co ostatní nevnímají. Vstřebaný materiál musí chtě nechtě zpracovat do nové formy a co nejrychleji jej ze sebe vypustit – jinak by explodoval.
Jeho starší malby, kresby a rytiny zaplňovaly celou plochu plátna, překližky, ale i pruhu odříznutého z billboardu, umakartové desky, čelního skla automobilu či monitoru mobilního telefonu. Výrazně barevné, spletité, rytmicky se opakující abstraktní fragmenty se shlukovaly i odpuzovaly, srážely i rozpínaly a bujely do struktur připomínajících průřezy organickou tkání, pohled z letadla na nocí tepající megapoli, či víření částic v prostoru – jen nebylo zcela jasné, zda se jedná o dynamické procesy ve vesmíru nebo pod mikroskopem.
Na výstavě v galerii Havelka je toto období zastoupeno kresbou Odyssea, která divákovi může sloužit jako návod k dešifrování Duchanova komplexního díla. Samotnému autorovi pak slouží jako matrice, v níž je zabudován univerzální vzorec zobrazení prostoru v rovinách. Quasi-vědecký výkres planet rotujících spirálou lomícího se prostoru se od jeho aktuální tvorby sice formálně liší, propojuje je ale zcela zásadní společný jmenovatel: snaha o zachycení pohybu jevů v čase a prostoru – snaha zaznamenat na dvourozměrné ploše trojrozměrnou realitu ve čtvrté dimenzi (a možná i v dimenzích dalších). 
Tento základní princip Duchanovy tvorby zároveň připomíná, jak citlivě přijal koncepci kresby a malby svých profesorů Dalibora Chatrného a Vladimíra Kokolii a rozvinul do svébytné, originální a stále se proměňující podoby.V posledních letech Josef Duchan ustoupil od abstrakce a zaměřil se na jasně definovatelné, snad až banální jevy. Východiskem se mu stává reálný vjem, či lépe řečeno souslednost vjemů v jednom časovém úseku a v prostoru, který je vymezen jeho vlastním pohybem. Kreslí na procházce, během jízdy na kole, v autě, v metru i ve vlaku. Kreslí v ateliéru, v klubech, v hospodách i v kině. Dokonce kreslí i potmě. Jako hypersenzitivní přijímač snímá vrstvu po vrstvě okolní realitu – krajinu ubíhající za oknem vlaku, přibližující se panorama Hradčan, postavy míhající se v ulicích, siluetu ženy Eriky kouřící na balkónu… Každý plán kresby představuje jeden moment, jednu časovou rovinu, které při kreslení skládá znovu dohromady tak, aby zformovaly 3D model své subjektivní percepce. Limitovaný plochou papíru jeden plán vzápětí překrývá dalšími a vytváří tak často hustou síť, v níž lze výchozí motivy stěží dešifrovat. Jindy se proces zastaví u dvou tří vrstev, kde zůstávají konkrétní prvky dobře čitelné. Vedle vizuálních počitků se do jeho práce promítají i zvuky a především hudba, kterou se někdy nechá natolik ovládnout, že její rytmus začne určovat pohyby ruky a obraz se tak stává gestickým muzikálním záznamem. Doslova se zde vnucuje příbuznost s Karlem Malichem (kterou již dříve zmínil Marek Pokorný), především s jeho drátěnými plastikami, v jejichž výmluvných názvech je uložen klíč k jejich čtení: Sedím a dívám se vzhůru ze zorného úhlu, Já a ten, kterého pozoruji, Krajina s věčnem…
Přestože výše uvedený pokus o dešifrování Duchanovy metody by mohl naznačovat, že máme co do činění s promyšleným konceptem, v podstatě se jedná o proces na výsost intuitivní, neřízený a jen těžko ovladatelný, kde každý nový výkres je překvapením i pro samotného autora. Divákům – ale i sám sobě – tak Josef Duchan předestírá jedinečnou vizi „integrovaného systému“ naší reality, jehož komplexnost běžným smyslům uniká.

Terezie Zemánková, kurátorka výstavy

Autorská on-line výstava: Industra Brno, Recyklace v izolaci 2021 (15.1 – 15.2. 2021)

Citace kurátora a autora

Plánovaná výstava Josefa Duchana se původně měla soustředit na recyklační metodu: umělec na rezidenčním pobytu v galerii Industra zkoumal okolní industriální prostředí a čerpal různé materiály i zkušenosti z místních provozů. Excelentní kreslíř si vyzkoušel jiná média – postprodukční instalace, šití i rozhovory. Příprava pokračovala v jeho pražském ateliéru, kde rovněž skončila.
Místo výstavy máme jeden z mnoha příběhů, které stále vyřazují umělce i diváky z normálního provozu, mění jejich životy. Jaký význam může mít Duchanův recyklační proces v izolaci? Doufejme, že pro umělce je to čas nových experimentů, pro diváky je to však jen záznam bez živého kontaktu.
Josef Duchan (1970) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (grafika, restaurování). Od figurativní tvorby se dostal ke strukturální abstrakci, která postupně mění podoby i formy. Od klasického obrazu na plátně se autor přesunul k malbě a kresbě na nejrůznější nalezené materiály a ke stále svobodnějšímu projevu. Nenechá se omezovat ničím a překračuje obecně vymezené hranice – ať prostorové či fyzické. Kreslí v nekonečných cyklech obouručně, jeho stopy z barev metamorfují do objektů, instalací. Jeho styl „hlava – ruce – srdce“ je neuchopitelný, strhující, osvobozující. O to více v době značných omezení.

Lenka Lindaurová, kurátor výstavy

„Objekty a kresby, které vznikaly v průběhu mého rezidenčního pobytu v Brně,  a následně v ateliéru v Praze, ovlivnily mé vnímání nalezených materiálů a předmětů, které v okolí ležely jen tak ladem. Snažil jsem se v rámci dialogu vnuknout jim jinou identitu s novým rodným číslem. Prostě pokusit se o jejich cestu z „koše“ ven“.

Josef Duchan, autor

Autorská výstava v Redutě (Praha, Národní) – Reduta LIVE, září 2019

Josef Duchan (1970 Frýdek Místek) je malíř, grafik a restaurátor. Vystudoval atelier Grafika 2 (Dalibor Chatrný, Vladimír Kokolia) a poté atelier Restaurování malířských děl (Karel Stretti) na Akademii výtvarných umění v Praze. Po studiích se věnoval hlavně restaurování, přičemž působil také jako pedagog na Střední umělecko-průmyslové škole v Jihlavě, kde založil v rámci výuky sítotiskovou dílnu. V profesním životě se v současné době věnuje zejména vlastní volné tvorbě, ať už jde o kresbu, grafiku, fragmentální malbu či řezbu a kombinovanou techniku.
Tvorbu Josefa Duchana jste měli v Praze možnost vidět v roce 2019 například v industriální hale v pražských Holešovicích, která je součástí multifunkčního centra Vnitroblock, kde Josef představil nejnovější velkoformátové malby, nebo letos v Centru současného umění DOX, kde vystavoval  své grafiky a kresby na  výstavě architektury profesora Petra Hájka pod názvem Galegion.
Josef Duchan spolupracuje i s dalšími kurátory, například s ředitelem galerie Plato Ostrava Markem Pokorným, bývalou ředitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Lenkou Lindaurovou a předními teoretiky umění Janou a Jiřím Ševčíkovými.
Josef Duchan vystavoval také v zahraničí, a to na Slovensku, na Ukrajině, v Německu, ve Švédsku, v Kanadě nebo v USA. V roce 2000 obdržel ocenění Grafika roku – Cena Pražské plynárenské a v letech 2009 – 2011 se účastnil sympozia Smalt Art v Ostravě.
Na výstavě Reduta LIVE Josef Duchan představí svoje kresby, které vznikají intuitivními tahy tužkou, propiskou či fixem. Jde o zachycování a vrstvení pocitů z hudebního prožitku ze sedmi koncertů v Jazz clubu Reduta, které si Josef vybral z programu v lendu a únoru 2020. Zachycuje jak kapelu, diváky a sál, tak hlavně všudypřítomnou energii a vibrace. Výstava je pokračováním cyklu LIVE – s kurátorem Mirou Macíkem Josef navazuje na již proběhlé výstavy ATELIER LIVE (Vnitroblock, Praha) a PROSTĚJOV LIVE (Rainbow Gallery, Prostějov).

Míra Macík

Autorská výstava Villa Pelle (Praha) Intuice – červen 2019

Soustředění na velkolepý plán

K výstavě Josefa Duchana Intuice

Výhodou tvorby Josefa Duchana je její neuchopitelnost, nezařaditelnost. Vzpírá se srovnání, rychlému soudu a vybízí proto k hlubšímu vhledu. Potřebuje čas, potřebuje pozorování, potřebuje vlastně veškerou divákovu pozornost. Komu se tohle dnes podaří?
Pojmenovali jsme výstavu slovem intuice, které by zdánlivě mohlo napovídat, že autor tvoří v jakési neznámé dohodě se svým podvědomím. To by však bylo zavádějící. Intuice podle slovníku znamená náhlé poznání nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním, ale bezdůvodnou jistotou. Můžeme však prohlásit, že Duchanovo rozhodnutí provázené pocitem jasnosti má své důvody. Teoretik Marek Pokorný se o autorovi vyjádřil jako o „technicky školeném médiu, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa“.
Josef Duchan evidentně takovým médiem je. Jeho hlava je zásobníkem do nekonečna se rozbíhajících struktur, které někdy ukázněně zaznamenává, hledá a čte v nich důležité vzkazy, nebo je naopak nechává volně tryskat. Z abstraktních nevědomých kreseb přechází do konkrétních zobrazení, jindy zase naopak.
Mluvíme sice o obrazech, ale základním médiem je pro autora stále kresba: obsesivní dráha mnoha linek a bodů nakonec vytváří hustou barevnou strukturu. V minulosti v Duchanových malbách vytvářela symetrické či jinak bohulibé vzory, jako by jedinou malbou přibližoval vzorek složité organické sítě pod mikroskopem. Často do abstrakce vkládal realistické detaily, aby se oko pozorovatele nepropadlo do hlubin. V současné době se nechává unášet souhrou hlava-ruce-srdce a spíše v gestických stopách putuje barvami nad podkladem. Přičemž podkladem se stávají různé materiály, jen ne malířské plátno, které je svazující svou estetičností. Josef Duchan maluje na rozřezané billboardy, nebo své linie vyřezává do pevné desky, která brání jednoduchému gestu. Pomalejší tempo stejně jako vybrané materiály a technika mají umělce držet trochu pod kontrolou. Umělec tak nastavuje limity své vlastní intuici, přidává si zátěž, aby „neuletěl“ k manýristickému ornamentu.
Postupně se v jeho tvorbě, která je mimořádně rozprostraněná (jen samotných maloformátových kreseb vzniká během týdne několik desítek, autor kreslí třeba i potmě v kině), pozvolna projevuje stále důraznější koncentrace na velkolepý plán. Plán, jehož nikdy nebude v umění dosaženo, ke kterému se ale jen někteří někdy dokáží přiblížit.
Už na začátku 20. století Walter Benjamin předpovídal, že lidstvo se připravuje na to přežít svou kulturu a že jeden kus dědictví lidstva za druhým odkládáme za minimální hodnotu do zastavárny, abychom získali malou minci „aktuálního“. Po sto letech je potřeba konstatovat, že jsme se zařídili jinak a že některá malá úsilí o velkolepé plány se nevytratila a že se projevují v práci dalších a dalších generacích umělců, k nimž patří také Josef Duchan.

Lenka Lindaurová

Autorská výstava Galerie západní terasy Bratislavského hradu, Slovensko, V přímém přenosu, květen 2018

Práce na papíře Josefa Duchana, které poprvé představujeme v rozsáhlejším výběru a jako samostatnou, markantní vrstvu jeho technicky i technologicky do široka rozkročené tvorby, jsou výmluvným příkladem dvojdomosti autorova uměleckého naturelu. Na jedné straně se do nich propisuje důkladná průprava ze studií u Vladimíra Kokolii i jeho rozsáhlá restaurátorská praxe a z druhé strany se v nich fixují unikající vjemy a reakce vnímající bytosti na okolní svět. Vjemy a reakce, které přes všechnu zručnost nelze udržet pod kontrolou. Jako by Josef Duchan byl technicky školeným médiem, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa, který atakuje všechny smysly dnešního člověka vzájemně se rušícími vzruchy a podrážděními.
Série dvanácti velkých kreseb, které pod názvem Totemy vystavuje autor poprvé, představuje specifickou přechodovou fázi. Původně textové taháky pro restaurátorské zkoušky se staly výchozím materiálem pro kresebné zásahy a barevné strukturování plochy. Celkovým vyzněním jsou stále ještě velmi blízko obrazům Josefa Duchana, které tvořily základ jeho posledních výstav, ale v detailech se rozpojuje matrice a kresebný zásah. Slova i po scelení kresbou a barvou paradoxně získávají autonomii a akt kreslení, který je jakoby výplní mezi nimi, mluví sám o sobě. Právě v těchto velkých plochách se uvolňuje energie, kterou Josef Duchan zužitkovává v přímém přenosu, ve velkém množství menších kreseb z posledních let. A částečně v některých kresbách čistě textových.
Autor tedy opouští záchytnou síť, která v podobě geometrického rozvrhu plochy držela po několik let pohromadě celek, a poddává se aktu kreslení jako částečně řízené a částečně afektivní činnosti. Vychází vstříc použité technice a podkladovému materiálu, ale zároveň je popírá. Horror vacui jako emblém Duchanova díla tak na sebe již nebere podobu sítě vyplňované do posledního místa dalšími a dalšími detaily, ale má povahu (jakkoli dlouhého) okamžiku, v němž na ploše vyvstává seismografická mapa zachycených a vzájemně se až k nerozlišitelnosti prolínajících vjemů, anebo optická senzace pomalu schnoucích vrstev.
Tvorba Josefa Duchana vzniká mimo proudy současného umění a jenom těžko k ní hledáme paralely u klasiků starší generace. Není ani pro, ani proti. Nemá směr určovaný vědomím dějin (umění), ale ani ho nepopírá. Jako senzitivní subjekt umělec reaguje v nekonečné smyčce zpětné vazby na základní výzvy tvůrčího procesu. Všechno vnímá. Nic nevysvětluje. Kreslí.

Marek Pokorný, květen 2018

Autorská výstava Entrance (Praha) Můj svět, srpen 2016

Obrazy Josefa Duchana nám dávají nahlédnout do jeho koncepce jednoty vizuálního světa, kterou můžeme sledovat od jeho radikální fragmentace na nejdrobnější elementy až k jejich začlenění do superkomplexního celku. Jde o svého druhu modelaci obrazu fraktální geometrií.  Její elementy mají bohatě členěnou barevnost a formální strukturu ale pod záplavou detailu můžeme cítit i globálnější, osvobozující velkou formu. Máme pocit, jako bychom formálně strukturovaný celek světa mohli nahlédnout jak v detailu, tak v jeho vyčerpávající plnosti. Autor si je vědom, že nemusí vyprávět obvyklé story vidění světa, protože zástupná role abstraktních forem dovoluje osvobodit se od emocionální a epické zátěže. Přestože neustupuje a trvá na svém přístupu, zachovávají si jeho obrazy jedinečnost a mají na české výtvarné scéně své nezastupitelné postavení.

doc. PhDr. Jana Ševčíková, Akademie výtvarných umění Praha

Výběr výstav