Josef Duchan (1970) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (grafika, restaurování). Od figurativní tvorby se dostal ke strukturální abstrakci, která postupně mění podoby i formy. Od klasického obrazu na plátně se autor přesunul k malbě a kresbě na nejrůznější nalezené materiály a ke stále svobodnějšímu projevu. Nenechá se omezovat ničím a překračuje obecně vymezené hranice – ať prostorové či fyzické. Kreslí v nekonečných cyklech obouručně, jeho stopy z barev metamorfují do objektů, instalací. Jeho styl „hlava – ruce – srdce“ je neuchopitelný, strhující, osvobozující.

Profil autora

Josef Duchan: (e)motion

Jestli lze o někom bez nadsázky hovořit jako o výrazné solitérní postavě současného umění, která odolává módním trendům a umanutě sleduje svoji osobitou linii, pak je to bezesporu Josef Duchan. Na české a především pražské výtvarná scéně je nepřehlédnutelný – a to nejen díky svému originálnímu dílu, ale i díky samotnému procesu jeho vzniku, který jej obohacuje o svéráznou performativní složku. Často bývá viděn na vernisážích, koncertech, nebo v klubech, kolem krku popruh a na něm připevněná deska s papírem, která mu slouží jako mobilní pracovní stůl. Zdá se, že okolí příliš nevnímá, protože je zcela pohlcen kreslením. Kreslí rychlými pohyby oběma rukama zároveň, takže vypadá, jakoby vykonával tajemný rituál. Zdá se, že kreslí neustále, všude a za všech okolností. Kreslí při jízdě na kole, v metru, v autě, při chůzi po městě i v krajině. Kreslí prý dokonce i potmě. Kreslí na miniaturní kartičky, na pauzáky, na čtvrtky i na rub potištěných bannerů, na průsvitné fólie, na plechy, na rozbitá krycí sklíčka mobilních telefonů i na čelní skla automobilů. 

Kreslí všechno, co vidí okolo sebe. Vizuální vjemy jím protékají v nepřetržitém proudu rovnou na papír. Jako tomograf snímá v tenkých řezech okolní svět a jeho proměny v čase: pulsující ulici s přibližujícím se panoramatem Hradčan v pozadí, projíždějící tramvaje a auta, blikající semafor… Jindy se objektem jeho zájmu stanou procházející návštěvníci galerie, herci na jevišti, muzikanti na pódiu, anebo krajina ubíhající za oknem vlaku. Každá vrstva kresby představuje jednu časovou rovinu skutečnosti, kterou vzápětí překryje další a tu zase další, aktuálnější. Je to jakoby se prostorem pohyboval s fotoaparátem, s každým krokem stiskl jeho spoušť a výsledné fotografie vytištěné na průhledné folii pak složil na sebe. Tento záznam reality v pohybu v prostoru a čase se přitom odehrává na ploše jediného papíru. Vrstvící se plány vytvářejí hustou síť vibrujících linií, v níž lze původní scénu jen stěží dešifrovat. Jindy se kreslíř zastaví u dvou tří vrstev, v nichž ještě zůstávají konkrétní motivy dobře čitelné.

Zároveň kreslí  všechno, co se kolem něj „šustne“. Zaznamenává souzvuk nesourodých zvuků na ulici či v přírodě, do kresby si místy poznamená útržky zaslechnutých hovorů nebo mluveného slova z rádia. Poslech hudby mu pomáhá udržovat stav permanentního „napojení“. Melodie ho někdy strhne natolik, že její rytmus začne ovládat pohyby rukou, které samy tančí po papíře a obraz se tak stává gestickým muzikálním záznamem. Škála jeho hudebního zájmu je široká: poslouchá deep house, acid jazz, ale miluje i chrámovou hudbu, Bachovy fugy, či třeba symfonické básně Bedřicha Smetany. Právě pod vlivem Smetany vznikl soubor, který byl v létě 2023 vystaven v Městské galerii v Litomyšli. Kurátorka Duchanovy výstavy Pentimenti Lenka Lindaurová výstižně popsala princip jeho hudebních záznamů, který lze aplikovat na celou jeho tvorbu: Zatímco hudební tóny se vrství, další a další nové nechávají zapomenout na předchozí (ale byly pečlivě zaznamenány a jsou tak opakovaně k dispozici), kresby se zahušťují, proplétají a některé mizí ze světa. Jejich tajemství, nedeklarovaná trvanlivost a nekonečná pulzace přinášejí neopakovatelný zážitek, pro který nelitujeme, co vidět nelze.

Zdá se, že Josef Duchan funguje v permanentním flow, že kreslením generuje energii, která ho pohání, aby mohl dále kreslit, protože kreslit musí – stejně jako musí pít, jíst a spát (pokud tedy ovšem spí). Kreslení pro něj není jen posedlostí –  stalo se mu nutností. Jakoby se bál promeškaných momentů, jakoby mu nesmělo nic uniknout, jako by se existence věcí, lidí i jeho samého stvrzovala právě kresbou.

I když intuitivní charakter umělecké tvorby a především její obsedantní povaha často odkazují do sféry art brut, spontánního amatérského výtvarného projevu, Josefa Duchana do něj řadit nelze. Formovala jej studia na Akademii výtvarných umění v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii, jehož individuální přístup ke studentům Duchanovi jistě poskytl podpůrné zázemí pro rozvoj jeho osobitého stylu. Ten během posledních dvaceti let prošel radikálními proměnami: od jemně modelovaných kresebných portrétů, přes malované psychedelické abstraktní kompozice připomínající kobercové vzory anebo rituální malby australských aboriginců, až po expresivní abstrakci ale i figurativní malbu, což jsou dvě hlavní polohy, které dodnes tvoří paralelní linii k jeho kreslířské tvorbě.

Josef Duchan denně přejíždí z Jižního města na severní okraj metropole, kde si v areálu bývalé továrny na výrobu letadel Avia Letňany zřídil velkorysý ateliér. Tady odkládá kreslířské náčiní a štos papírů, které stihl pokreslit během jízdy metrem, a otáčí pomyslným kohoutem, aby se odpojil od průtoku vjemů a emocí a mohl se soustředit na malování. Na jeho obrazech se objevují momenty z procesuálních kreseb – především fragmenty figur a jejich rozfázované pohyby v naznačeném prostředí. Nevznikají však tak impulsivně, ale jsou usměrněny malířem do promyšlené barevnosti i kompozic. Koncentrují v sobě jeho pulsující energii soustředěnou do aktu malby, který není limitován formátem, jako tomu je u kreseb. Monumentální plachty reklamních bannerů ho někdy svedou k až doslova „fyzické“ malbě, z níž čiší živelná radost ze svobodného gesta. Dominantní barevné plochy jsou obklopeny bující drobnokresebnou strukturou a připomínají urbánní krajiny industriálních zón a důlních oblastí či mapy mimozemských megapolis. Jsou to mentální pavučinyspředené z vláken obav i tuh, strachu z prázdnoty, z navzájem se donekonečna proplétajících významů a souvislostí, které do své sítě vtahují nejen samotného autora, ale hrozí pohltit i vnímavého diváka, který se nebojí dobrodružství.

Terezie Zemánková

Napojení

Galerie Telegraph, Olomouc

Už samotná potřeba a schopnost umělecké tvorby předpokládají zvýšenou citlivost – ať už vůči krásám vnějšího světa, nebo dimenzím světa vnitřního. Pouze nemnozí umělci ale mají nutkání – a nadání – vtisknout výtvarnou podobu jevům a dějům, které objektivní skutečnost i subjektivní zkušenost přesahují, běžnými smysly nejsou zaznamenatelné a nelze je uchopit ani rozumem. Tito tvůrci mají dar odpojit se od vlastní vůle, záměru i autocenzury, aby se mohli napojit na transpersonální procesy. Právě desítce napojených mezi současnými českými umělci je věnován tento projekt.

Ústřední postavou výstavy je jediný již nežijící autor Karel Malich (1924–2019), solitérní génius českého poválečného umění zařazovaný do proudu tzv. nové citlivosti. Ve svém celoživotním díle zkoumal prismatem vlastní metafyzické zkušenosti hranice smyslového vnímání a jeho propojení s univerzálními přírodními a kosmickými zákonitostmi. Pro Karla Malicha, stejně jako pro ostatní aktéry výstavy, se ideálním výrazovým prostředkem stala kresba, která umožňuje autentický záznam bezprostředního prožitku. Spontánní kresebné gesto, ať už je provedeno tužkou, pastelem, propiskou, perem nebo štětcem, dovoluje napojení tvůrce na mimosmyslové sféry. Kresebné záznamy povětšinou vznikají ve velmi krátkém časovém úseku a mapují fáze dynamického vývoje zobrazovaného jevu. Jindy zas repetitivní pohyby kreslící ruky doprovázejí meditaci, modlitbu či recitování manter, a kresebnému aktu vtiskují charakter posvátného rituálu. Tito kreslíři se tak zároveň stávají prostředníky – médii, která se jemně dotýkají siločar neviditelných energetických toků a podávají nám zprávu ze světa za hranicí materiální reality. Obdobný princip tvorby v napojení byl také podstatou vzniku medijních kreseb českého spiritismu 1. poloviny 20. století.

Umělci: Karel Malich, Margita Titlová Ylovsky, Jan Hísek, Jiří Kornatovský, Inge Kosková, Dagmar Havlíčková, Anna Šimková, Tomáš Lampar, Jana Kasalová, Josef Duchan, Petr Nikl, Přemysl Martinec, Taja Spasskova, Marcela Vorlíčková, Alžběta Krňanská

Kurátorka: Terezie Zemánková
Architekt: Mark Ther

Neviditelná nutnost

Josef Duchan / Pentiment

Obsesivní kresby oběma rukama prezentované na výstavě Pentiment vznikly jako záznam koncertů Smetanovy hudební Litomyšle v roce 2022. Umělec, Josef Duchan, bytostný kreslíř a člověk s posláním je netvořil na zakázku: kresba obouruč a permanentně patří k jeho osobnostnímu vybavení. Kreslí pořád a za všech okolností (za chůze, v dopravním prostředku, v kině) a nikdo netuší, jestli vůbec v noci spí.

V případě jeho koncertních kreseb známe čas a konkrétní hudební dílo, ale jejich kontext pro někoho nemusí být důležitý. Kresba jako intuitivní, intenzivní, subjektivní, psychologická, vědomá či podvědomá, barevná i černobílá, razantní a křehká vyjadřuje jen jiným způsobem emoční přesahy, kterým se vzpírají běžná slova. Proč lidé pláčou před obrazy a při hudbě?[1] Každý pozorovatel a posluchač ale prožívá jiné emoce. To způsobuje, že kvůli historickému vývoji citového vnímání někteří umělci upadají v zapomnění, s odstupem času jsou však znovu objevováni a naopak.

Kresebným labyrintům Josefa Duchana může propadnout i divák neznalý jejich spojení s hudbou. Pro Litomyšl a její historickou sounáležitost s odkazem Bedřicha Smetany je umělcova přítomnost a autenticita vzniku kreseb neviditelnou nutností. Nevíme, jak a kdy se autor rozhoduje vést kresbu, jak vznikají vrstvy překrývající ty původní. Zatímco hudební tóny se vrství, další a další nové nechávají zapomenout na předchozí (ale byly pečlivě zaznamenány a jsou tak opakovaně k dispozici), kresby se zahušťují, proplétají a některé mizí ze světa. Jejich tajemství, nedeklarovaná trvanlivost a nekonečná pulzace přinášejí neopakovatelný zážitek, pro který nelitujeme, co vidět nelze.[2]

Lenka Lindaurová


[1] James Elkins, Proč lidé pláčou před obrazy, Academia, 2007

[2] Pentimenti, (pl.), sing. pentimento (it. pentimento – změna úmyslu, lat. paenitére – litovat) ve výtvarném umění znamená změnu záměru umělce během práce na obraze. Původní kresba nebo malba je překryta dalšími vrstvami malby stejného stáří. U přemalby se nejedná o retušování, ale obvykle drobnou změnu kompozice nebo posun původní představy během tvůrčího procesu. Pentimenti mohou zůstat částečně viditelné, často je však odhalí pouze moderní metody jako rentgenová analýza nebo zobrazení v infračerveném spektru. Je tak možné dobře identifikovat některé běžně používané pigmenty jako olověná běloba (rentgenové záření) nebo uhel (infračervené záření). Někdy je možno zviditelněním nejstarší vrstvy přesněji určit stáří obrazu, odhalit mladší restaurátorské zásahy nebo stanovit, že se jedná o kopii původního díla. (Wikipedie)

Josef Duchan: Prostor v rovině (25. 5 –29.6.2021)

Vybrat reprezentativní ukázku z díla tak mnohočetného, jako je Duchanovo, pro galerii tak prostorově limitovanou, jako je Havelka, představuje velké dobrodružství a výzvu, která pro kurátora zároveň znamená velkou zodpovědnost: jeho výběr vždy zůstane jen subjektivní a tím pádem nutně zkreslující interpretací. Výstava Prostor v rovině zahrnuje především autorovy práce z posledních let, měsíců či dní, a proto považujeme za důležité nastínit jejich širší souvislosti.
Pro Josefa Duchana (1970) je tvorba tak základní životní potřebou, jako dýchání nebo pohyb. Jeho zjitřená vnímavost je motorem, který ho sytí i vysává zároveň. Jako extrémně savá houba absorbuje vše, co se děje kolem něj i v něm samém. Vnímá i sebenepatrnější detaily a zcela nenápadné změny, vnímá i to, co ostatní nevnímají. Vstřebaný materiál musí chtě nechtě zpracovat do nové formy a co nejrychleji jej ze sebe vypustit – jinak by explodoval.
Jeho starší malby, kresby a rytiny zaplňovaly celou plochu plátna, překližky, ale i pruhu odříznutého z billboardu, umakartové desky, čelního skla automobilu či monitoru mobilního telefonu. Výrazně barevné, spletité, rytmicky se opakující abstraktní fragmenty se shlukovaly i odpuzovaly, srážely i rozpínaly a bujely do struktur připomínajících průřezy organickou tkání, pohled z letadla na nocí tepající megapoli, či víření částic v prostoru – jen nebylo zcela jasné, zda se jedná o dynamické procesy ve vesmíru nebo pod mikroskopem.
Na výstavě v galerii Havelka je toto období zastoupeno kresbou Odyssea, která divákovi může sloužit jako návod k dešifrování Duchanova komplexního díla. Samotnému autorovi pak slouží jako matrice, v níž je zabudován univerzální vzorec zobrazení prostoru v rovinách. Quasi-vědecký výkres planet rotujících spirálou lomícího se prostoru se od jeho aktuální tvorby sice formálně liší, propojuje je ale zcela zásadní společný jmenovatel: snaha o zachycení pohybu jevů v čase a prostoru – snaha zaznamenat na dvourozměrné ploše trojrozměrnou realitu ve čtvrté dimenzi (a možná i v dimenzích dalších). 
Tento základní princip Duchanovy tvorby zároveň připomíná, jak citlivě přijal koncepci kresby a malby svých profesorů Dalibora Chatrného a Vladimíra Kokolii a rozvinul do svébytné, originální a stále se proměňující podoby.V posledních letech Josef Duchan ustoupil od abstrakce a zaměřil se na jasně definovatelné, snad až banální jevy. Východiskem se mu stává reálný vjem, či lépe řečeno souslednost vjemů v jednom časovém úseku a v prostoru, který je vymezen jeho vlastním pohybem. Kreslí na procházce, během jízdy na kole, v autě, v metru i ve vlaku. Kreslí v ateliéru, v klubech, v hospodách i v kině. Dokonce kreslí i potmě. Jako hypersenzitivní přijímač snímá vrstvu po vrstvě okolní realitu – krajinu ubíhající za oknem vlaku, přibližující se panorama Hradčan, postavy míhající se v ulicích, siluetu ženy Eriky kouřící na balkónu… Každý plán kresby představuje jeden moment, jednu časovou rovinu, které při kreslení skládá znovu dohromady tak, aby zformovaly 3D model své subjektivní percepce. Limitovaný plochou papíru jeden plán vzápětí překrývá dalšími a vytváří tak často hustou síť, v níž lze výchozí motivy stěží dešifrovat. Jindy se proces zastaví u dvou tří vrstev, kde zůstávají konkrétní prvky dobře čitelné. Vedle vizuálních počitků se do jeho práce promítají i zvuky a především hudba, kterou se někdy nechá natolik ovládnout, že její rytmus začne určovat pohyby ruky a obraz se tak stává gestickým muzikálním záznamem. Doslova se zde vnucuje příbuznost s Karlem Malichem (kterou již dříve zmínil Marek Pokorný), především s jeho drátěnými plastikami, v jejichž výmluvných názvech je uložen klíč k jejich čtení: Sedím a dívám se vzhůru ze zorného úhlu, Já a ten, kterého pozoruji, Krajina s věčnem…
Přestože výše uvedený pokus o dešifrování Duchanovy metody by mohl naznačovat, že máme co do činění s promyšleným konceptem, v podstatě se jedná o proces na výsost intuitivní, neřízený a jen těžko ovladatelný, kde každý nový výkres je překvapením i pro samotného autora. Divákům – ale i sám sobě – tak Josef Duchan předestírá jedinečnou vizi „integrovaného systému“ naší reality, jehož komplexnost běžným smyslům uniká.

Terezie Zemánková, kurátorka výstavy

Autorská on-line výstava: Industra Brno, Recyklace v izolaci 2021 (15.1 – 15.2. 2021)

Citace kurátora a autora

Plánovaná výstava Josefa Duchana se původně měla soustředit na recyklační metodu: umělec na rezidenčním pobytu v galerii Industra zkoumal okolní industriální prostředí a čerpal různé materiály i zkušenosti z místních provozů. Excelentní kreslíř si vyzkoušel jiná média – postprodukční instalace, šití i rozhovory. Příprava pokračovala v jeho pražském ateliéru, kde rovněž skončila.
Místo výstavy máme jeden z mnoha příběhů, které stále vyřazují umělce i diváky z normálního provozu, mění jejich životy. Jaký význam může mít Duchanův recyklační proces v izolaci? Doufejme, že pro umělce je to čas nových experimentů, pro diváky je to však jen záznam bez živého kontaktu.
Josef Duchan (1970) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (grafika, restaurování). Od figurativní tvorby se dostal ke strukturální abstrakci, která postupně mění podoby i formy. Od klasického obrazu na plátně se autor přesunul k malbě a kresbě na nejrůznější nalezené materiály a ke stále svobodnějšímu projevu. Nenechá se omezovat ničím a překračuje obecně vymezené hranice – ať prostorové či fyzické. Kreslí v nekonečných cyklech obouručně, jeho stopy z barev metamorfují do objektů, instalací. Jeho styl „hlava – ruce – srdce“ je neuchopitelný, strhující, osvobozující. O to více v době značných omezení.

Lenka Lindaurová, kurátor výstavy

„Objekty a kresby, které vznikaly v průběhu mého rezidenčního pobytu v Brně,  a následně v ateliéru v Praze, ovlivnily mé vnímání nalezených materiálů a předmětů, které v okolí ležely jen tak ladem. Snažil jsem se v rámci dialogu vnuknout jim jinou identitu s novým rodným číslem. Prostě pokusit se o jejich cestu z „koše“ ven“.

Josef Duchan, autor

Autorská výstava v Redutě (Praha, Národní) – Reduta LIVE, září 2019

Josef Duchan (1970 Frýdek Místek) je malíř, grafik a restaurátor. Vystudoval atelier Grafika 2 (Dalibor Chatrný, Vladimír Kokolia) a poté atelier Restaurování malířských děl (Karel Stretti) na Akademii výtvarných umění v Praze. Po studiích se věnoval hlavně restaurování, přičemž působil také jako pedagog na Střední umělecko-průmyslové škole v Jihlavě, kde založil v rámci výuky sítotiskovou dílnu. V profesním životě se v současné době věnuje zejména vlastní volné tvorbě, ať už jde o kresbu, grafiku, fragmentální malbu či řezbu a kombinovanou techniku.
Tvorbu Josefa Duchana jste měli v Praze možnost vidět v roce 2019 například v industriální hale v pražských Holešovicích, která je součástí multifunkčního centra Vnitroblock, kde Josef představil nejnovější velkoformátové malby, nebo letos v Centru současného umění DOX, kde vystavoval  své grafiky a kresby na  výstavě architektury profesora Petra Hájka pod názvem Galegion.
Josef Duchan spolupracuje i s dalšími kurátory, například s ředitelem galerie Plato Ostrava Markem Pokorným, bývalou ředitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Lenkou Lindaurovou a předními teoretiky umění Janou a Jiřím Ševčíkovými.
Josef Duchan vystavoval také v zahraničí, a to na Slovensku, na Ukrajině, v Německu, ve Švédsku, v Kanadě nebo v USA. V roce 2000 obdržel ocenění Grafika roku – Cena Pražské plynárenské a v letech 2009 – 2011 se účastnil sympozia Smalt Art v Ostravě.
Na výstavě Reduta LIVE Josef Duchan představí svoje kresby, které vznikají intuitivními tahy tužkou, propiskou či fixem. Jde o zachycování a vrstvení pocitů z hudebního prožitku ze sedmi koncertů v Jazz clubu Reduta, které si Josef vybral z programu v lendu a únoru 2020. Zachycuje jak kapelu, diváky a sál, tak hlavně všudypřítomnou energii a vibrace. Výstava je pokračováním cyklu LIVE – s kurátorem Mirou Macíkem Josef navazuje na již proběhlé výstavy ATELIER LIVE (Vnitroblock, Praha) a PROSTĚJOV LIVE (Rainbow Gallery, Prostějov).

Míra Macík

Autorská výstava Villa Pelle (Praha) Intuice – červen 2019

Soustředění na velkolepý plán

K výstavě Josefa Duchana Intuice

Výhodou tvorby Josefa Duchana je její neuchopitelnost, nezařaditelnost. Vzpírá se srovnání, rychlému soudu a vybízí proto k hlubšímu vhledu. Potřebuje čas, potřebuje pozorování, potřebuje vlastně veškerou divákovu pozornost. Komu se tohle dnes podaří?
Pojmenovali jsme výstavu slovem intuice, které by zdánlivě mohlo napovídat, že autor tvoří v jakési neznámé dohodě se svým podvědomím. To by však bylo zavádějící. Intuice podle slovníku znamená náhlé poznání nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním, ale bezdůvodnou jistotou. Můžeme však prohlásit, že Duchanovo rozhodnutí provázené pocitem jasnosti má své důvody. Teoretik Marek Pokorný se o autorovi vyjádřil jako o „technicky školeném médiu, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa“.
Josef Duchan evidentně takovým médiem je. Jeho hlava je zásobníkem do nekonečna se rozbíhajících struktur, které někdy ukázněně zaznamenává, hledá a čte v nich důležité vzkazy, nebo je naopak nechává volně tryskat. Z abstraktních nevědomých kreseb přechází do konkrétních zobrazení, jindy zase naopak.
Mluvíme sice o obrazech, ale základním médiem je pro autora stále kresba: obsesivní dráha mnoha linek a bodů nakonec vytváří hustou barevnou strukturu. V minulosti v Duchanových malbách vytvářela symetrické či jinak bohulibé vzory, jako by jedinou malbou přibližoval vzorek složité organické sítě pod mikroskopem. Často do abstrakce vkládal realistické detaily, aby se oko pozorovatele nepropadlo do hlubin. V současné době se nechává unášet souhrou hlava-ruce-srdce a spíše v gestických stopách putuje barvami nad podkladem. Přičemž podkladem se stávají různé materiály, jen ne malířské plátno, které je svazující svou estetičností. Josef Duchan maluje na rozřezané billboardy, nebo své linie vyřezává do pevné desky, která brání jednoduchému gestu. Pomalejší tempo stejně jako vybrané materiály a technika mají umělce držet trochu pod kontrolou. Umělec tak nastavuje limity své vlastní intuici, přidává si zátěž, aby „neuletěl“ k manýristickému ornamentu.
Postupně se v jeho tvorbě, která je mimořádně rozprostraněná (jen samotných maloformátových kreseb vzniká během týdne několik desítek, autor kreslí třeba i potmě v kině), pozvolna projevuje stále důraznější koncentrace na velkolepý plán. Plán, jehož nikdy nebude v umění dosaženo, ke kterému se ale jen někteří někdy dokáží přiblížit.
Už na začátku 20. století Walter Benjamin předpovídal, že lidstvo se připravuje na to přežít svou kulturu a že jeden kus dědictví lidstva za druhým odkládáme za minimální hodnotu do zastavárny, abychom získali malou minci „aktuálního“. Po sto letech je potřeba konstatovat, že jsme se zařídili jinak a že některá malá úsilí o velkolepé plány se nevytratila a že se projevují v práci dalších a dalších generacích umělců, k nimž patří také Josef Duchan.

Lenka Lindaurová

Autorská výstava Galerie západní terasy Bratislavského hradu, Slovensko, V přímém přenosu, květen 2018

Práce na papíře Josefa Duchana, které poprvé představujeme v rozsáhlejším výběru a jako samostatnou, markantní vrstvu jeho technicky i technologicky do široka rozkročené tvorby, jsou výmluvným příkladem dvojdomosti autorova uměleckého naturelu. Na jedné straně se do nich propisuje důkladná průprava ze studií u Vladimíra Kokolii i jeho rozsáhlá restaurátorská praxe a z druhé strany se v nich fixují unikající vjemy a reakce vnímající bytosti na okolní svět. Vjemy a reakce, které přes všechnu zručnost nelze udržet pod kontrolou. Jako by Josef Duchan byl technicky školeným médiem, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa, který atakuje všechny smysly dnešního člověka vzájemně se rušícími vzruchy a podrážděními.
Série dvanácti velkých kreseb, které pod názvem Totemy vystavuje autor poprvé, představuje specifickou přechodovou fázi. Původně textové taháky pro restaurátorské zkoušky se staly výchozím materiálem pro kresebné zásahy a barevné strukturování plochy. Celkovým vyzněním jsou stále ještě velmi blízko obrazům Josefa Duchana, které tvořily základ jeho posledních výstav, ale v detailech se rozpojuje matrice a kresebný zásah. Slova i po scelení kresbou a barvou paradoxně získávají autonomii a akt kreslení, který je jakoby výplní mezi nimi, mluví sám o sobě. Právě v těchto velkých plochách se uvolňuje energie, kterou Josef Duchan zužitkovává v přímém přenosu, ve velkém množství menších kreseb z posledních let. A částečně v některých kresbách čistě textových.
Autor tedy opouští záchytnou síť, která v podobě geometrického rozvrhu plochy držela po několik let pohromadě celek, a poddává se aktu kreslení jako částečně řízené a částečně afektivní činnosti. Vychází vstříc použité technice a podkladovému materiálu, ale zároveň je popírá. Horror vacui jako emblém Duchanova díla tak na sebe již nebere podobu sítě vyplňované do posledního místa dalšími a dalšími detaily, ale má povahu (jakkoli dlouhého) okamžiku, v němž na ploše vyvstává seismografická mapa zachycených a vzájemně se až k nerozlišitelnosti prolínajících vjemů, anebo optická senzace pomalu schnoucích vrstev.
Tvorba Josefa Duchana vzniká mimo proudy současného umění a jenom těžko k ní hledáme paralely u klasiků starší generace. Není ani pro, ani proti. Nemá směr určovaný vědomím dějin (umění), ale ani ho nepopírá. Jako senzitivní subjekt umělec reaguje v nekonečné smyčce zpětné vazby na základní výzvy tvůrčího procesu. Všechno vnímá. Nic nevysvětluje. Kreslí.

Marek Pokorný, květen 2018

Autorská výstava Entrance (Praha) Můj svět, srpen 2016

Obrazy Josefa Duchana nám dávají nahlédnout do jeho koncepce jednoty vizuálního světa, kterou můžeme sledovat od jeho radikální fragmentace na nejdrobnější elementy až k jejich začlenění do superkomplexního celku. Jde o svého druhu modelaci obrazu fraktální geometrií.  Její elementy mají bohatě členěnou barevnost a formální strukturu ale pod záplavou detailu můžeme cítit i globálnější, osvobozující velkou formu. Máme pocit, jako bychom formálně strukturovaný celek světa mohli nahlédnout jak v detailu, tak v jeho vyčerpávající plnosti. Autor si je vědom, že nemusí vyprávět obvyklé story vidění světa, protože zástupná role abstraktních forem dovoluje osvobodit se od emocionální a epické zátěže. Přestože neustupuje a trvá na svém přístupu, zachovávají si jeho obrazy jedinečnost a mají na české výtvarné scéně své nezastupitelné postavení.

doc. PhDr. Jana Ševčíková, Akademie výtvarných umění Praha

Citlivé tělo obrazů Josefa Duchana

V labyrintu současného umění se skrývá či ztrácí celá řada pozoruhodných uměleckých osobností, jejichž tvorba má specifické kvality a naléhavost, ale – tak jako je tomu všude v naší stále složitější společnosti – jenom komplikovaně se dostává k veřejnosti. Marketing, kritéria vnějšího úspěchu a složité prostředí galerijního provozu či nepsaná pravidla uměleckého prostředí brzdí, anebo v horším případě znemožňují náležité ocenění tišších a soustředěnějších poloh umělecké práce. Na druhou stranu – co bychom si jako kurátoři a kritici počali, kdybychom nemohli čas od času tvrdit, že jdeme proti proudu a rozpoznáme něco, co ti druzí nevidí.

Josef Duchan, jemuž školení v ateliéru Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění dalo silný základ, ale také ho vybavilo (k jeho vlastní škodě?) citlivostí, která se jen těžko slučuje s potřebami uměleckého provozu, patří mezi pozoruhodné autory jakési paralelní linie současného českého umění. Namátkou k němu můžeme přiřadit i některé umělce mladších generací jako jsou loňský finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Karbus, anebo Dana Sahánková. S Josefem Duchanem tuto dvojici velmi rozdílných tvůrců spojuje především kresba jako východisko tvorby a také svým způsobem zúžený repertoár při volbě námětů. Subtilní, zcela privátní soustředění, které po svém divákovi díla tohoto typu vyžadují, je logickým handicapem pro jejich veřejné působení. Na druhé straně, přesně něco takového dnes (snad více než kdy jindy) potřebujeme. Je to typ umění, který svět nezmění, ale ani nezničí – pomáhá ho naopak udržovat v chodu, něco v něm mírně zbrzdit, docenit a otevřít. Je to námaha, na niž jsme stále méně ochotni přistoupit.

Výrazně barevné obrazy Josefa Duchana z poslední doby se vlastně vracejí k počátkům umělcovy tvorby, která kombinovala šrafuru s jemným, v celé ploše kresby, tisku nebo obrazu rozprostřeným barevným tón. Od figury jako zřetelného, centrálního námětu se ale tyto nové práce odpoutaly zcela. Tělo, které už není zobrazeno, se stalo přítomné v samotném procesu tvorby. Kreslící a malující ruka je ovšem tichým nástrojem mysli, která s ním sdílí všechny vjemy, podněty a hnutí a která jeho prostřednictvím zpracovává všechno, co jazyk a racionální promluva neumí zachytit. Jestliže kdysi Josef Duchan zápasil (on by to tak nenazval, ale já si posloužím touto otřepanou metaforou) s andělem, v současné fázi své tvorby se jím nechá unášet. Co pro něj bylo někdy nesrozumitelnou překážkou, stalo se nyní útočištěm.

Zdá se mi tedy, že přijal nejen svou technickou zručnost jako dar, ale také se poddává vjemům, které chtěl kdysi pochopit, zatímco dnes se jimi nechá vést. A tak jeho obrazy a kresby, zaplněné vibrujícími komplementárně barevnými linkami, body, drobnými, rytmicky se opakujícími motivy, vytvářejí do hloubky se propadající plochu, jejíž energie reprodukuje, zmnožuje a přináší zážitek pohybu. Aniž se něco doopravdy hýbe, vše se rozbíhá. A najednou tu jsou krajiny, které jsme viděli a jimiž jsme prošli, ale také na něž myslíme či které pozorujeme a jimiž v duchu bloudíme. Jsou to krajiny mysli, ale i krajiny erotické, krajiny vytržení i tichého soustředění, krajiny podmořské, krajiny rytmů. Jsou to krajiny opakování, strachu z prázdnoty i plnosti zahlédnutých významů, které jinak nedokážeme vyslovit.

Na druhou stranu můžeme v novějších dílech Josefa Duchana ocenit v podobě jakési bezděčné ozvěny ryzí výtvarnosti, kterou vyvolaly v život kdysi radikální pokusy o lyrickou bezpředmětnost. V tomto smyslu se nečekaně znovu dostává ke slovu tradice Kandinského, francouzského tašismu, ale také abstraktní rozvolnění krajinného námětu, jak jej známe z počátků tvorby Karla Malicha. Berme však tyto možnosti pouze jako indicie, nikoli vzory. Spíše by se dalo mluvit o individuálním a snad i bezděčném napojení umělce na určitý estetický rámec, který každá generace oživuje a doplňuje takovou tvůrčí osobností, která nemá díky své senzibilitě na vybranou.

Marek Pokorný
Listopad, 2016, New York, USA

Výběr výstav

Samostatné výstavy

2019

  • LIVE Prostějov Rainbow Gallery
  • Ateliér Live,  Vnitroblok Praha
  • Intuice, Villa Pellé, Praha

2018

  • V přímém přenosu/LIVE, Bratislavský hrad, Bratislava
  • Svět pod kaleidoskopem, Galerie J&T Banky, Praha

2017

  • Citlivá těla mé mysli, BBLA, New York, USA
  • Microcosmos, Gallery17/18, Ottawa, Kanada

2006

  • Můj svět, Entrance Gallery, Praha

Skupinové výstavy

2020

  • Dům umění české Budějovice, Principy spolu s profesorem Petrem Hájkem
  • Centrum současného umění DOX – Galegion, spolu s profesorem Petrem Hájkem

2009-2011

  • Smalt Art, Ostrava

Josef Duchan v ateliéru