Josef Duchan (1970) is a graduate of the Academy of Fine Arts in Prague (graphics, restoration). From figurative work he came to structural abstraction, which gradually changes forms and forms. From the classic painting on canvas, the author moved to painting and drawing on the various materials found and to ever freer expression. It is not limited by anything and transcends generally defined boundaries - whether spatial or physical. He draws in endless cycles with both hands, his traces of color metamorphose into objects, installations. His "head - hands - heart" style is incomprehensible, captivating, liberating.

Když maluju, cítím krásu, štěstí, někdy je to psycho: Josef Duchan prezentuje svůj svět

V pražské Galerii Entrance představuje pod názvem Můj svět své abstraktní obrazy radikálně fragmentované na nejdrobnější elementy malíř a grafik Josef Duchan. Výstava je oranžerii Břevnovského kláštera otevřená do 28. srpna.

Malíř a grafik Josef Duchan patří ke generaci, která nastupovala na umělecké vysoké školy ve svobodných poměrech devadesátých let. Na pražské Akademii výtvarných umění studoval nejdříve v ateliéru Grafika 2 profesora Vladimíra Kokolii a později i v ateliéru Restaurování malířských děl profesora Karla Strettiho.

Výstavu Duchanových nových abstraktních obrazů v Galerii Entrance v oranžerii v zahradě Břevnovského kláštera uvádí citát Alberta Einsteina: „Logika tě zavede z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane tam, kam budeš chtít.“ Historička umění Jana Ševčíková, která výstavu připravila spolu se svým manželem Jiřím Ševčíkem zase ve svém textu k výstavě píše: „Obrazy Josefa Duchana nám dávají nahlédnout do jeho koncepce vizuálního světa, kterou můžeme sledovat od jeho radikální fragmentace na nejdrobnější elementy až k jejich začlenění do superkomplexního celku“.

Výstavu jste pojmenoval „Můj svět“. Jaký tedy je?

Je to svět pokory, zdrobnělin, detailů, svět příjemné krásy, je to svět na hranici dekoru, látky nekonečna. Před obrazem by si měl každý představit svůj vlastní svět, hledat v něm jako v bludišti, nacházet tvary, možná i celky. Na přednášce Ivana Havla za studií na Akademii výtvarných umění jsem začal vnímat, že všechno, co existuje kolem nás a co přes uniformitu nevnímáme, nás stejně vytváří. Jsou to drobné částice, hodně jsem se soustředil na zdrobněliny, vlastně vesmírné kvarky.

Směřujete tedy od nejmenších částic na jedné straně ke kosmu na straně druhé?

To je docela přesné, ale taky myslím, že jde o konkávní a konvexní tvar, jako je nádech a výdech. V pracích jsem se snažil hodně s dechem pracovat.

Některé obrazy vypadají jako rozbité, chaotické, ale přitom s jistým odstupem vidíme i geometrické útvary, ať už je to kruh, trojúhelník, čtverec. Čím je pro vás vlastně střed obrazu?

Detail toho všeho by měl být asi kruh. Takhle vnímám úplně ten nejmenší tvar, ze kterého pak vznikají další geometrické tvary, na které nemyslím, ale které se ve výsledku projevují. Když člověk pracuje s kompozicí anebo s podložkou nějakého formátu, vždycky myslí na zlatý řez, i když ho nemá rád. A pak při další práci se buď zpevní, nebo úplně rozptýlí jako geometrický tvar vycházející z původního kruhu.

Některé vaše obrazy připomínají dekorativní koberce nebo letecké pohledy na krajinu nebo nějaké exotické architektury. Mají obrazy něco společného s viditelnou realitou? Nebo příměry vznikají náhodně?

Myslím, že příměry vznikají náhodně, že to je spíš názor diváka, který je v obrazech vidí. Někdo v tom vidí let a pohled z ptačí perspektivy z letadla, ale to záleží na pohledu každého člověka.

03669768.jpeg

Jaké místo má vedle fragmentarizace barva?

Barva je pro mě něco, co každý vidí jinak. Proto používám základní spektrum barev a snažím se je klást vedle sebe a za sebou, aby v obraze některé barvy dominovaly a vyskakovaly, jako kdyby se z nich stala taková stříbřitost sama o sobě. Vytvářejí drobné barevné ostrůvky. Ať už v měřítku kvarků, detailů obrazu nebo ve srovnání obrazů samotných vedle sebe.

Další výstavu Duchanových prací můžete navštívit v Modrém salonku lázeňského objektu Windsor Carlsbad v Karlových Varech, kde autor představuje 33 portrétních sérigrafií z grafického cyklu Abatyše, inspirovaného českou duchovní tradicí. A jeho další díla, smalty s motivy krajiny, jsou do 4. září k vidění na skupinové výstavě Jaderná konference o barvě v Galerii Sboru českých bratří v Mladé Boleslavi.

Jaké pocity máte, když malujete? Co cítíte?

Krásu, štěstí, příjemné pocity, zároveň úpis i s ďáblem. Někdy je to takový psycho, bych řekl…

Máte představu obrazu už předem v hlavě, nebo se proces vyvíjí samotnou prací a časem?

Vždycky se vyvíjí a celá práce je vlastně proces s něčím jakoby zkaženým. Na některých obrazech, jsou čitelné kompoziční rozkresby tužkou, ale ty se pak úplně změní. Když si je člověk rozvrhne tužkou, je to o něčem jiném, než když použije barvu. Proto o všech obrazech vlastně říkám, že jsou nedokončené. Že je ani není možné dokončit, vždycky existuje další cesta ještě nějaké další zkušenosti. Celý proces mé tvorby a vztahů k věcem, které dělám, je prací na celý život.

Umíte zkazit obraz?

Myslím si, že o to tu jde. Že ty obrazy všechny chci mít vlastně zkažený. Ale já vidím krásu ve všem, co najdu, takže si vlastně myslím, že nic zkaženého není – je tam vždycky nějaká energie. Některý věci vlastně vůbec ani nestojí za to vystavovat, i když vlastně ani zkažené nejsou. Netrhám a nelikviduju nic, co v ateliéru mám. Spíš naopak mám pocit, že vybírám práce, které jsou trošičku líbivé a zkažené. Ty dobré, kde je ten první dotek, ty tam někde zůstávají bokem a pracuju na nich vlastně pořád.